Penzijní spoření v Česku čeká první zásadní reforma za dlouhá léta – a přichází v době, kdy ekonomové bijí na poplach. Dnešní čtyřicátníci totiž čelí nepříjemné realitě: státní důchod jim v budoucnu zajistí jen přežití, nikoli důstojný život. Reforma třetího pilíře je krok správným směrem, ale sama o sobě nestačí.
Klíčovým problémem je takzvaný náhradový poměr – tedy to, kolik procent průměrné mzdy průměrný důchod pokryje. Dnes se pohybuje kolem 43 procent. Podle analýzy ekonomů se ale kolem roku 2050 propadne na přibližně 38 procent. V přepočtu na dnešní peníze to znamená, že by průměrný penzista přišel zhruba o dva tisíce korun měsíčně oproti tomu, na co jsou dnešní senioři zvyklí.
Rok 2035 jako bod zlomu důchodového systému
Kritický moment nastane už kolem roku 2035, kdy začnou hromadně odcházet do penze takzvané Husákovy děti – silné ročníky ze sedmdesátých let. Dnes tito lidé pracují a do důchodového systému přispívají. Jakmile přejdou na opačnou stranu a začnou důchody pobírat, systém to pocítí okamžitě. Demografická situace přitom nenabízí snadné východisko – ani výrazná podpora porodnosti by výsledek v dohledné době nezměnila, protože nově narozené děti začnou do systému přispívat až za dvacet let.
Nejhůře na tom budou právě dnešní čtyřicátníci, kteří půjdou do penze kolem roku 2050 – tedy přesně v době, kdy bude demografická křivka na svém dně. Pro ně je čekání na stát doslova riskantní strategií.
Co konkrétně reforma penzijního spoření přinese
Vláda si problém uvědomuje a připravuje změny ve třetím pilíři – dobrovolném spoření na důchod. Reforma míří na dva chronické nešvary. Prvním jsou vysoké poplatky za správu, které jsou v mezinárodním srovnání nadprůměrné. Protože se počítají v procentech z objemu spořené částky, jejich vliv se na horizontu desetiletí dramaticky nasčítává. Běžný střadatel tak může přijít o statisíce korun, aniž by si to uvědomoval. Cílem je poplatky výrazně snížit – a efekt má být viditelný: typický střadatel, který dnes odchází do penze s přibližně půlmilionem korun, by v budoucnu mohl mít až o celý milion více.
Druhým problémem jsou příliš konzervativní investiční strategie, které si sami Češi volí. Spousta lidí se z opatrnosti drží nízkorizikových fondů s minimálním výnosem, přestože do důchodu mají třeba třicet let. Řešením má být strategie životního cyklu, která automaticky přizpůsobuje míru rizika věku střadatele – v mládí investuje agresivněji, před důchodem zvolňuje.
Biliony na účtech, které nepracují
Reforma je potřebná, ale nestačí. Češi mají na bankovních účtech uloženy biliony korun a míra úspor v Česku dosahuje zhruba 20 procent – nejvyšší hodnota v celé Evropské unii, kde průměr činí 14 procent. Jenže tyto peníze leží ladem a inflace je tiše okusuje. Přitom právě aktivní investování – ať už prostřednictvím reformovaného penzijního spoření, nebo dalších nástrojů – je pro dnešní čtyřicátníky jedinou realistickou cestou, jak si na důstojný důchod skutečně našetřit. Stát jim ho nezajistí.